Všichni spěcháme vstříc příštím dnům v naději, že budou lepší než ty, které jsou za námi. Jen ve výjimečných chvílích volna se v nás ozvou jejich hlasy v podobě bájí, pověstí, pohádek a podivných snů.
    Kdysi byla kovárna v každé vesničce. Kovář byl nejen zručným řemeslníkem, ale do svého řemesla dával i kus své duše a každý jeho výrobek byl malým uměleckým dílem.
    Životní pouť, přetváření vlastního já, obdiv k tomuto řemeslu mě dovedl až k tomu, že jsem si pořídil stařičkou výheň, zbytky nářadí a začal se stavbou vlastní kovárničky. Hledal jsem literaturu a sháněl rady, jak co udělat, kde co koupit a čeho se vyvarovat. Kdo není pokračovatelem rodu, a zkouší to, ví, že knih je málo a nemáte-li nikoho, kdo by vám poradil, tak získávání vlastních zkušeností je velice pomalé a někdy i marné.
    Neměl jsem to štěstí být pokračovatelem rodu v tomto tak tajuplném a krásném řemesle, ale přeci jen jsem měl štěstí a našel kováře, který se rád podělí o své zkušenosti. Opravdového člověka s obrovským srdcem, nezměrnou trpělivostí a za každé situace dobrým slovem. Tímto člověkem je kamarád, dnes i kolega, přítel Jiří Novák z Kněhyně na Prostřední Bečvě. Jiří je kovářem ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Díky toleranci a pochopení ředitele Valašského muzea v přírodě ing. Vítězslava Koukala CSc. mám možnost několik dnů v roce kovat v hamru z Ostravice z první poloviny 19.století, který se nachází ve jmenovaném muzeu.
    Už samotný pobyt v těchto prostorách je hluboký zážitek. Na člověka z každého kaménku dýchá opar minulosti, zjevují se postavy a děje starých mýtů.